R e c e n z e
Chamaeleo, Praha (1994) 4: 25 - 28

HUBERT BOSCH (1994): Boa constrictor. Terrarien Bibliothek. - Fachverlag Ralf Heselhaus und Matthias Schmidt, Münster, 88 s., 19 barevných a 31 černobílých snímků, 217 x 168 mm, omyvatelná polotvrdá kartonová vazba, cena 32,80 DEM.

Útlá knížka přináší souhrn téměř současných (1993) poznatků o jednom z nejznámnějších a nejčastěji v teráriích chovaných hadů. Vzhledem k četným obecným i speciálním publikacím o tomto druhu v světové literatuře je knížka spíše obsáhlým a spisovatelsky zpracovaným literárním přehledem než originálním dílem, což ovšem nesnižuje jeho hodnotu. Autor je šéfem vivária v Löbbecke Museum und Aqua-Zoo Düsseldorf a dlouhé roky se zabývá chovem hroznýšovitých hadů (včetně Boa constrictor) a zejména veterinární problematikou u plazů.

V úvodu je hroznýš představován nikoli jako senzační monstrum požírající cestovatele, ale jako užitečný přítel lidí. V navazující systematické kapitole je hroznýš zařazen do systému, jaký navrhl MCDOWELL (1987), v rámci nadčeledi Booidea (ex Boidae) a samostatné, od krajt oddělené čeledi Boidae. Oprávněnost oddělení obou příbuzných skupin je dokládáno odlišnostmi Boidae vůči Pythonidae: v rozšíření (Nový svět, Madagaskar, Tichomoří/Starý svět), chyběním nadočních kostí (supraorbitale), neozubenou mezičelistí (intermaxillare), dále nedělenými podocasními štítky (subcaudalia) a ovoviviparním rozmnožováním. Kapitola o kmenovém vývoji nadčeledi Booidea zmiňuje výchozí křídový rod Matsoida, nejstarší pravé hroznýše - písečníky (Erycinae) - z paleocénu Ameriky a rod Palaeopython z eocénu Evropy. Kapitola o velikosti hroznýše královského uvádí 30 - 60 cm u mláďat a maximum 5,60 m u exempláře z Trinidadu (kůže); 310 obratlů a 250 párů žeber u jedince 210 cm dlouhého. Hmotnost naměřená v terénu (11,3 kg při délce 2,4 m) nebo v teráriu po 14 letech chovu (12 - 20 kg, max. 60 kg), ukazuje na velmi různou velikost hroznýšů. Kapitola o kresbě a somatolýze (rozkladu těla, či "tvarotělí" ?), doprovázená snímky, ukazuje jak typickou kresbu se sedlovými skvrnami, tak do pruhu slitou kresbu a zdůrazňuje jistou závislost kresby a zbarvení na poddruhové příslušnosti a místě výskytu. V kapitole o smyslech hroznýšů je nesprávně podceněna role zraku u hadů (Ahaetulla, Thelotornis aj.). Rozšíření je vymezeno od stř. Mexika (Sonora) po S Argentinu (přes Malé Antily), tedy v rozmezí 65 šířkových stupňů - obrovský areál, u jiných plazů, s výjimkou mořských želv, ojedinělý. Kapitola o způsobu života připomíná pasivní chování hroznýšů v zajetí a přináší k tomu zajímavé výsledky pozorování v přírodě: Hroznýš dlouhý 2,4 m v Panamě, v oblasti bohaté na potravu, byl sledován pomocí nasazené minivysílačky. Za 12 dnů urazil pouhých 135 m, lezl jen každé 3 - 4 dny, přitom setrvával vždy v jiné noře a zůstával neaktivní nejen ve dne, ale i v noci. Jako úkryty mu sloužily především nory hlodavců. Naměřené teploty těla ukázaly 24,4 až 29,4 °C při kolísání mezi dny nejvýše o 1,7 °C a při teplotách prostředí 23,3 až 28,3 °C; rozdíl v teplotě byl dosahován, aniž by se hroznýš vyhříval na slunci (metabolická teplota). Jiná pozorování ukázala rozpětí v teplotě těla hroznýšů 22 až 37 °C, rovněž bez vyhřívání na slunci (fyziologicky regulovaná teplota). Podrobně je popsáno rozmnožování hroznýšů z fyziologického pohledu, v teráriu i v přírodě. Zajímavý je názor na velmi variabilní délku březosti 119 až 295 dní, kterou autor považuje za důsledek nepřesných sledování (VERGNER, 1990, uvádí rozpětí 117 až 280 dní, průměr 190 dní, n = 12). Přitom se odvolává na práci BÖHME & SIELING (1993), ve které se důvodně uvažuje o značném časovém odstupu mezi kopulací a ovulací samice, spolupůsobícím na zmíněnou variabiltu. Celá teorie je však dosud předběžná a konečné výsledky nebyly ještě publikovány. Pozoruhodné jsou údaje o rozmnožování v přírodě: ve Střední Americe (Honduras) se hroznýši páří v lednu až únoru a mláďata se rodí v srpnu; na Trinidadu probíhá páření od prosince do března a porody od května, v Kolumbii se páří v říjnu až prosinci, v oblasti Orinoka a v Amazonii se páří od podzimu do zimy (březen až červen...), v Argentině hroznýši v dubnu a květnu "přezimují" v úkrytech, páření probíhá od září resp. mláďata se rodí od března a na Antilách spadá období páření do ledna až března a porody začínají od července. Je diskutován vztah k madagaskarským hroznýšům; novější biochemická vyšetření však ukazují bližší vztahy k neotropickým rodům Corallus, Epicrates a Eunectes, než k rodům Acrantophis a Sanzinia, což vzájemnou příbuznost vylučuje. Je rovněž zvažováno, zda je Boa constrictor spíše vnitrodruhově polytypický s mnoha poddruhy nebo skutečně vícedruhový s řadou samostatných druhů, neboť obrovský areál B. constrictor a přechodové formy zbarvení a folidózy nedávají na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Systematika a taxonomie rodu a druhu jsou, ačkoli jde o tak známého hada, nejasné, neustálené a reagují změnami stále na nové názory. Samotný rodový název Boa se důsledně užívá jen v evropské (německé) literatuře, v anglické, resp. americké se rovněž užívá název Constrictor, což způsobil STULL (1932, 1935), když název Constrictor použil pro hroznýše královského a název Boa jen pro rod Corallus. I když FORCART (1951) tento názor zpětně korigoval (a Evropa tuto korekci přijala), v části americké a anglické literatury se rodový název Constrictor udržel dodnes.

Poddruhová problematika je v práci podrobně zpracována. Několik posledních prací obsahuje dosti odlišné názory na vztahy mezi poddruhy: STIMSON (1969) a PETERS & OREJAS-MIRANDA (1986) uznávají ssp. amarali, constrictor, imperator, nebulosa, ocidentalis, orophias, ortonii a sabogae. LANGHAMMER (1983) synonymisoval poddruhy sabogae a ortonii se ssp. imperator, ale uvádí jinak celkem 8 poddruhů (nejvíce). PRICE & RUSSO (1991) při popisu zatím posledního poddruhu longicauda zpochybnili legitimitu nedávného popisu ssp. melanogaster LANGHAMMER, 1983. Autor obrovskou populaci hroznýše dělí na 3 skupiny: imperator (imperator, sigma, "Hog-Island-Phase", sabogae, longicauda a ortonii), constrictor (constrictor, melanogaster, amarali a occidenstalis) a antilskou skupinu (nebulosa, orophias). Problematické jsou taxony sigma (Islas Marías, Z Mexiko) a nesystematická "Hog-Island Phase" (Islas de la Bahía a Cayos Cochinos, V Honduras) - zatímco u prvního chybí jednoznačný popis z přírody (existuje pouze 9 museálních exemplářů), druhý se vyznačuje jen krajně slabou, pískovou, nevýraznou kresbou a označení nelze v žádném případě považovat za systematické (je to obchodní název užívaný v USA); oba jsou synonymy ssp imperator. Čtenáři neznámý je asi také poddruh B. constrictor longicauda PRICE & RUSSO, 1991 z provincie Tumbes v severním Peru (4 ° s.š.), který se vyznačuje skutečně velmi dlouhým ocasem (12,8 - 14,8 % délky u samců, hemipenisy samců zasahují po 36. - 40. subkaudální štítek - nejdále u hroznýšů). Taxon B. c. mexicana je zde představen jako "obchodní" název s určitými odlišnostmi v rámci ssp. imperator. Nominotypický poddruh je zde nazýván "Rotschwanzboa" - červenoocasý hroznýš; z Guayan se uvádí silně červenoocasá, vědecky nepopsaná forma "B. c. rubricauda" (Surinam- nebo Guayana-Rotschwanzboa). V popisu ssp. occidentalis zcela chybí zmínka o krátkohlavém a dlohohlavém typu, o nichž psal VOGEL (1981). Popisy všech tří skupin jsou doplněny mapkami rozšíření. Nejzajímavější pro čtenáře je asi uveřejněná tabulka počtů hřbetních, břišních a podocasních štítků, počtů sedlových skvrn a délky hemipenisů. Uvádíme ji doplněnou o několik údajů délky jednotlivých poddruhů (Tabulka 1).

Pro chov jsou doporučovány teploty 20 až 30 °C, ve dne 25 - 28 °C, v noci 24 až 22 °C, sušší prostředí s občasným rosením, krmení živými zvířaty. Údaje z rozmnožování v teráriu ukazují rozdílnosti mezi formami imperator, constrictor a occidentalis: první se páří v září až lednu a mláďata rodí v dubnu až červnu, druhý se páří v srpnu až březnu a mláďata rodí v únoru až září a třetí má období páření v prosinci až březnu a mláďata rodí v červnu až srpnu.

Tabulka 1: Poddruhy Boa constrictor
(podle BOSCHe, upraveno)

Další kapitoly popisují chov a rozmnožování hroznýšů na příkladu dvou zoologických zahrad, terarijní křížence poddruhů (occidentalis x constrictor a constrictor x imperator) a dosahované stáří hroznýšů (autor se domnívá, že dosahují ještě více, než doložených 40 let ze ZOO Philadelphia). Poslední větší kapitola popisuje onemocnění a léčení hroznýšů a obsahuje tabulku symptomů, příčin a terapie 12 nejčastějších onemocnění: pneumonie (zánět plic), gastroenteritida (zánět žaludku a střev), stomatitis ulcerosa (hniloba tlamy), abcesy (lokální záněty), kožní infekce, problémy se svlékáním (ekdysí), zácpa, viscerální a ledvinová dna, amébová infekce, střevní červi (askaridi v žaludku a strongylidi ve střevě), napadení tasemnicemi a roztoči.. Následuje rozsáhlý přehled použité literatury (104 titulů) a slovník odborných výrazů.

Knížka v každém případě přináší všem chovatelům a milovníkům hroznýšů i herpetologům něco nového a nastoluje některé dosud nezodpovězené otázky, zejména v oblasti systematiky a taxonomie. Je jen škoda, že se autor orientoval výhradně na západoněmecké (ovšem zdaleka ne všechny) a menším dílem na americké chovatele a herpetology a jen na několik německých časopisů; mnohé poznatky chovatelů a herpetologů z východního Německa, Francie, České a Slovenské republiky aj. mohly objem informací v knížce výrazně rozšířit. Po formální stránce lze knížce vytknout jen několik málo chyb, zejména nedůsledné používání typu písma kursíva, který je v zoologické literatuře vyhrazen jen pro názvy rodů a druhů (někdy chybí, jindy se objevuje i u vyšších taxonomických jednotek) a některé nepřesné citace literatury. Na druhé straně je třeba ocenit velmi pěkný obrazový materiál, který ukazuje většinu poddruhů na barevných i černobílých snímcích. Knížku lze tedy jako významný zdroj aktuálních informací bezvýhradně doporučit každému zájemci o teraristiku a herpetologii.

POUŽITÁ LITERATURA

BÖHME, W. & SIELING, U. (1993): Zum Zusammenhang zwischen Genitalstruktur, Paarungsverhalten und Fortpflanzungserfolg bei squamaten Reptilien: erste Ergebnisse. - Herpetofauna, Weinstadt, 15 (82): 15 - 23.

FORCART, L. (1951): Nomenclature Remarks on Some Generic Names of the Snake Family Boidae. - Herpetologica, San Diego, 7: 197 - 199.

LANGHAMMER, J.K. (1983): A New Subspecies of Boa constrictor, Boa constrictor melanogaster, from Ecuador (Serpentes: Boidae). - Tropical Fish Hobbyist, Neptune City, 32 (4): 70 - 79.

MCDOWELL, S.B. (1987): Systematics. In: SEIGEL, R.A., COLLINS, J.T. & NOWAK, S.S. (eds.): Snakes: Ecology and Evolutionary Biology. - Macmillan Publ. Comp., New York: 3 - 119.

PETERS, J.A. & OREJAS-MIRANDA, B. (1986): Catalogue of the Neotropical Squamata. Part I: Snakes. Revised edition. - U. S. Nat. Mus. Bull., Washington, 297: 37 - 38.

PRICE, R.M. & RUSSO, P. (1991): Revisionary comments on the genus Boa with the description of a new subspecies of Boa constrictor from Peru. - The Snake, Nittagun, 23 (1): 29 - 35.

STIMSON, A.F. (1969): Liste der rezenten Amphibien und Reptilien. Boidae (Boinae + Bolyeriinae + Loxoceminae + Pythoninae). - Das Tierreich, Berlin, 89: I-XI, 1 - 49.

STULL, O.G. (1932): Five new subspecies of the family Boidae. - Occ. Papers Boston Society Nat. Hist., Boston, 8: 25 - 30.

STULL, O.G. (1935): A check list of the family Boidae. - Proc. Boston Soc. Nat. Hist., Boston, 40 (8): 387 - 408.

VERGNER, I. (1990): Zur Situation der Boiden-Nachzucht in der Tschechoslowakei. - Elaphe, Berlin, 12 (4): 63 - 67.

VOGEL, Z. (1981): Hroznýš královský paraguayský a jeho chov. - Akvárium terárium, Praha, 24 (5): 25 - 27.

Došlo: 23. 8. 1994

Adresa autora:

Ing. Ivan Vergner, CZ-285 65 Zbýšov v Čechách 33.

© Česká společnost pro teraristiku a herpetologii v Praze 1994

Všechna práva vyhrazena. Přetisk v každé formě je dovolen jen s písemným svolením Společnosti.

Zpět