N A T R I X
Bulletin
pro teraristiku a herpetologii
Suplementum časopisu CHAMAELEO
Články, zprávy, bibliografie a excerpta
Sešit č. 25
Datum
vydání: 21. 6. 2000, 1 - 20 stran
ISSN 1210-5864
Obsah
Klepnutím na název článku
se přenesete přímo na vybraný článek
A. Funk: Vliv slunečního
záření na chování scinka Corucia
zebrata
J. Podhajský: Maki
trpasličí
I. Vergner:
XV. Pracovní konference České herpetologické společnosti
Excerpta z časopisu SALAMANDRA
J. Köhler & K. H. Jungfer: Nový druh a první nález
žab rodu Eleutherodactylus z Bolívie
U. Fritz & F. J. Obst: Morfologická variabilita v přechodných
oblastech mezi Emys o. orbicularis
a E. orbicularis hellenica
I. Pauler & P. Trebbau: První
nález Podocnemis lewyana Duméril, 1852 ve Venezuele
H. Lüddecke: Rozmnožovací
potenciál samic Hyla labialis
z vysokých tropických hor Kolumbie
U. Fritz, S. L. Kuzmin, O. V. Kolobajeva &
V. F. Orlova:
K variabilitě želvy bahenní (Emys
orbicularis) v oblasti mezi nížinou Manyč a Donem (Rusko)
N. Brachtel: Elaphe prasina Blyth, 1854
P. Hoffmann: Pozorování
žabí fauny na Mt. Kinabalu (Borneo). Část I: Úvod, čeledi Pelobatidae,
Bufonidae, Microhylidae
U. Grychta & R. Grychta: Chov
a odchov Phrynops geoffroanus (Schweigger, 1812)
M. Tröger: Představení
druhů chameleónů, odchovaných v Společnosti
pro odchov Chamaeleonidae.
Část I. Chamaeleo (Trioceros)
melleri (Gray, 1864)
Vliv slunečního záření na chování
scinka Corucia zebrata
Natrix, Praha (2000) 8 (25): 1 - 7
Andrej Funk
Již řadu let se mezi teraristy vedou bouřlivé diskuse o tom, do jaké míry má pro úspěšný chov plazů vliv přirozené sluneční či alespoň umělé UV - záření. Asi již nikdo nebude pochybovat o tom, že pro ektotermní živočichy, jako jsou plazi, zvláště pokud jsou z tropických či dokonce pouštních oblastí, bude mít sluneční svit význam nezanedbatelný. Zajímavé informace o této problematice uvádí např. Kössl (1998) či v reportážním záznamu z přednášek pánů P. Kodyma, P. Velenského, V. Hottmara, J. Gábriše a O. Veverky pak Vergner (1997).
Pro řadu ještěrů s denní aktivitou (např. rody Phelsuma, Lacerta, Podarcis, leguány, agamy apod.) je pro přirozené chování (např. pohlavní aktivitu) důležitá dostatečná intenzita samotného osvětlení (vyjadřovaná v luxech - v přírodě kolísá přibližně od 5 000 lx do 100 000 lx, ale např. v teráriu pod žárovkou to je jen asi 20 - 40 lx), toto chování a zároveň dobré vybarvování kůže je dále pozitivně stimulováno jistou částí UV - záření (a to konkrétně UV - A ve spektru 315 - 380 nm) a konečně pro normální tvorbu provitaminu D v kůži (potřebného dál pro řádný metabolismus vápníku) je nezbytná další část UV - záření (UV - B ve spektru 280 - 315 nm, pozor nezaměňovat s tvrdou složkou UV - C ve spektru 100 - 280 nm, která má naopak karcinogenní až smrtelné účinky).
Jak ukazuje konkrétní teraristická (a přeneseně i veterinární) praxe, tak problematika metabolismu vitaminu D je u plazů bezpečně řešitelná i bez poskytnutí UV - B záření. Teraristé v tomto případě ovšem musí velice pečlivě a svědomitě dodržovat potřebné dávkování syntetického vitaminu D3 a vhodného poměru vápníku a fosforu v krmení. Rovněž UV - A záření není při dobré technice chovu životně potřebné a s výrazně menším množstvím viditelného osvětlení se v teráriu budeme muset ještě nějaký čas také smířit. Mnozí naši chovanci se však s podobným nedostatkem asi smiřují méně ochotně. Určitě by se každý terarista měl držet zásady, že pokud nemá možnost bezpečné a vhodné varianty UV - záření, tak by se měl alespoň snažit poskytovat denním plazům co nejintensivnější formu normálního osvětlení. Čím více, tím lépe.
Přirozeně, zvířata žijící někde v podrostu pralesa či mající noční aktivitu mají mnohem menší nároky na osvětlení než např. denní pouštní druhy. Že se ale přirozené sluneční záření může odrazit na projevech chování i plazů se spíše soumračnou až noční aktivitou (a přes den se jen příležitostně slunících), dokazují zkušenosti se scinky Corucia zebrata, které jsem měl možnost pozorovat při mé brigádní praxi v ZOO Praha v roce 1995.
Kvalitní informace o různých aspektech chovu Corucia zebrata poskytl Plískal (1996), jenž mimochodem při svém chovu používá zářivky Osram Biolux o výkonu 36 W, jejichž spektrum se blíží dennímu světlu včetně určitého podílu UV záření. O chovu a rozmnožení těchto scinků v ZOO Jihlava pak publikoval Jiroušek (1996).
V roce 1995, kdy jsem měl možnost provádět osobně tato pozorování, byli v ZOO Praha chováni 3 scinci Corucia zebrata. Jednalo se o jednoho samce (délka 60 cm, hmotnost 750 g, světle žlutá duhovka očí, pestřejší světle olivově žluté zbarvení těla s tmavě olivově hnědozelenými širokými pruhy), dominantnější samici A (délka 70 cm, hmotnost 950 g, tmavě hnědá duhovka očí, nenápadnější tmavě hnědozelené zbarvení s naznačeným světlejším tenkým proužkováním) a submisivnější samici B (délka 64 cm, hmotnost 720 g, duhovka očí tmavě hnědá, zbarvení jako u samice A).
Až do konce července 1995 byli všichni společně chováni v teráriu v expozici pavilonu slonů. Rozměry terária - 100 x 100 x 120 cm (D x H x V). Boční a zadní stěny byly vymodelované, prostor rozčleňovaly silné větve a živé rostliny. Osvětlení a vyhřívání tvořila kombinace žárovek a výbojek. Teprve v pozdějším období (tedy až v čase po zde popisovaném pozorování) získali zde chovaní scinci i výkonné (300 W) lampy Osram Ultra - Vitalux s UV spektrem. Denní teplota se pohybovala v různých částech terária v rozmezí 28 - 35 ° C, v noci klesala na přibližně 25 ° C.
Denní krmení tvořila ráno směs listů zelených rostlin (smetanka, jetel, hluchavka, salát, hrách apod.) a odpoledne miska s tzv. míchanicí (na jemno nakrájená smetanka, jablka, banány, nastrouhaná mrkev, případně jiné ovoce a zelenina - nektarinky, meloun apod., nikoli citrusy; do směsi se dále přidávali sušení blešivci rodu Gammarus a lžička vitamíno-minerálního přípravku Vitamix pro ptáky, někdy lžička přípravku Supervit, jednou do týdne se do směsi přidávalo vajíčko na tvrdo). V nádrži byla miska s vodou, scinkové ale rádi olizovali kapky při denním postřiku terária.
Scinci chovaní v tomto prostředí se přes den projevovali celkem apaticky, pohyb byl minimální nebo žádný, příjem potravy občasný, někdy i několik dní za sebou žádný. Samice mezi sebou neměly žádné viditelné teritoriální interakce. Údaje o nočním chování nejsou k dispozici. Určitou výjimku v těchto nepříliš výrazných životních projevech představovalo hodinu trvající páření samce se samicí A ze dne 18. 3. 1994 (od 7,45 do 8,45 hod. ráno). Mláďata se však z toho nenarodila žádná. V dřívějších letech došlo sice v ZOO Praha k rozmnožení Corucia zebrata, ale šlo o chov v jiných podmínkách ve starém (nyní již zbouraném) pavilonu velkých kočkovitých šelem (Felix, 1991). Rovněž pozdější úspěšné narození mláděte následovalo už v trochu pozměněné situaci (např. krátké, ale pravidelné svícení UV lampy).
Od 26. 7. 1995 do konce srpna téhož roku probíhal chov scinků experimentálně ve zcela jiných podmínkách. Ještěři byli přestěhováni do depozitních prostor v teraristické ošetřovně, přípravně a odchovně mláďat v pavilonu malých savců. K chovu byla použita klec z drátěného pletiva (o průměru ok 12 mm) vybudovaná na venkovním okenním parapetu. Rozměry této venkovní klece byly 250 x 70 x 140 cm (D x H x V). Slunce sem v srpnu svítí (při jasném počasí) od 8,00 do 14,00 až 15,00 hodin. Klec je mírně zastíněna před příliš prudkým sluncem porostem tisu. Klec je dále volně propojena s vnitřním prostorem mezi okny o rozměrech 250 x 40 x 140 cm + s dalším rohovým výklenkem 70 x 40 x 140 cm. Ve vnitřním meziokenním prostoru byly zavěšeny dvě 60 W žárovky. Část okna v rohu byla zastíněna deskou 65 x 115 cm. Vybavení tvořily silné větve, kus umělohmotného “trávníku”, velký kámen a keramické misky na vodu a krmení.
Zvířata se mohla libovolně pohybovat jak ve venkovních prostorách (tedy na čerstvém vzduchu a hlavně mírném slunci s přirozeným UV zářením), tak uvnitř mezi okny. Pouze při předpokládaném poklesu noční teploty pod 15 ° C byli scinci zavíráni dovnitř mezi okna. Koncem srpna byli zase přestěhováni do původního terária v pavilonu slonů.
Krmná dávka byla totožná jako v předchozím období (denně zelené krmení + míchanice z ovoce, zeleniny a dalších doplňků). Pravidelně byli roseni postřikem vlažnou vodou (ráno a odpoledne).
Zvířata byla pozorována průběžně v pracovní době od 7,00 do 16,00 hodin, v pozdějších hodinách jen ojediněle, v noci vůbec ne. Zpočátku bylo chování a příjem potravy podobné jako u chovu v teráriu, tedy přes den nepříliš významné.
Samec celý den leží na nejvýše položené větvi a většinou spí. Přes den se pohybuje jen výjimečně. Samice ráno a dopoledne také většinou spí či v klidu odpočívají (na větvích, pletivu, ale i pod umělým “trávníkem”, vždy na méně dominantním místě než samec). V prvních dnech jen ojediněle, ale v průběhu srpna již pravidelněji aktivují v čase kolem poledne či brzy odpoledne (po předchozím postupném vyhřátí na slunci), kdy prolézají celé terárium (klecové i meziokenní prostory). Tato aktivita trvá půl hodinu až hodinu. Potom zase spí, nyní už většinou ve stínu. Ráno bývají často všichni nalézáni na jiných místech, než při odpoledním odchodu z ošetřovny, takže je jisté, že nějaká aktivita probíhala večer či v noci.
Dne 3. 8. (tedy 9. den života v těchto nových prostorách s volným přístupem k přirozenému slunečnímu záření) došlo náhle k prvnímu zřetelnému projevu teritoriální nesnášenlivosti mezi samicemi (připomínám, že v předchozím čase, tedy hlavně v neosluněném teráriu, žádné teritoriální chování nebylo zaznamenáno). Střet zahájila větší a (jak se dále ukázalo) dominantnější samice A, která poměrně rychle zahnala samici B od odpočinkového úkrytu pod umělým “trávníkem”.
V dalších dnech již pravidelně pokračovaly výpady samice A vůči samici B. K interakcím docházelo vždy v čase oné polední procházkové aktivity. Zpočátku se však ještě jednalo pouze o krátké výpady v případě náhodného setkání, kdy samice A prudkým úderem čenichu či snahou o kousání do boků a končetin zahnala samici B k rychlému útěku. K pronásledování a další eskalaci agresivity však ještě nedocházelo.
Přibližně po týdnu (kdy byly ony polední procházky již systematicky pravidelné a trochu delší) ale byly tyto střety již žel také pravidelné, takže samice A zaháněla samici B při každém přiblížení. Samec toto chování samic ignoroval, většinou v klidu spal i při hluku pozdějších honiček.
Dne 17. 8. (tedy 23. den chovu ve venkovním teráriu) byl pozorován vystupňovaný konflikt, kdy samice A několik minut vytrvale pronásledovala samici B po celém území klece. Samice A svoji sokyni kousala do ocasu a do hřbetu, v jednu chvíli chytila samici B za ocas a cloumala s ní zcela volně ve vzduchu (byly zrovna na pletivu), pak upustila na zem a opět pronásledovala. Tento systematický útok byl přerušen až odchycením a přemístěním samice B do jiného terária. Zbytek odpoledne samice A v klidu spala.
Následující den (18. 8.) byla samice B před polednem vpuštěna zpět do prostoru s ostatními scinky. Ačkoli samice A spala na opačném konci klece, tak byla samice B nervózní a snažila se dostat přes okno do místnosti, tedy pryč s terária. Hluk způsobovaný samicí B po několika minutách vzbudil samici A, která po zpozorování druhého zvířete okamžitě zahájila agresivní útok. Opakovalo se pronásledování po celém prostoru a kousání do ocasu, končetin a hřbetu. Po asi 5 minutách se útočící samice zastaví, aby si udýchaně odpočinula, ale po několika minutách pokračuje v pronásledování. Teprve po asi 15 min. zanechá samice A útoku a přesune se odpočívat na původní místo spánku (na zemi v rohu u okna). Samice B se vyšplhala na opačný konec terária také do rohu. Po zbytek odpoledne scinci již spali.
Dne 19. 8. se vzbudila samice A před polednem a v klidu prolézala asi 15 minut teráriem. Potom zpozorovala druhou odpočívající samičku a okamžitě zahájila útok. Po pětiminutovém pronásledování se dominantní samice uklidnila a odpočívala (každá na jiném místě). Brzy odpoledne (kolem 14,00 hodin) se na krátko objevila větší oblačnost a zvedl se vítr. Samice A se vzbudila a prolézala ubikaci. Ve vzdálenosti 1 m zpozorovala druhou samičku a začala se k ní přibližovat trochu rychleji. Při přiblížení na půl metru se již útočně rozeběhla. Za normálních okolností se tyto scinci pohybují celkem pomalu, ale v případě podobného agresivního chování jsou dost rychlí. Po několikaminutovém pronásledování unikla samice B otevřeným oknem do místnosti (tedy ven z terária). Samice A se zastavila u okraje okna (tedy na hranici teritoria) a jen sledovala, jestli se sokyně neodváží k návratu. Samice B byla pro uklidnění přemístěna do jiného terária.
Dne 20. 8. v 8,00 hodin ráno byl výrazněji aktivnější i samec, který prolézal celé terárium a snědl několik listů salátu (jinak spíš potravu přijímal asi až večer či v noci, samičky většinou také). Když procházel kolem samice A, tak si jí sice nevšímal, ta ale reagovala na jeho přiblížení trhavými pohyby těla (hlavně hlavy) a mírným ustupováním stranou. Pokud se ale jindy samec nehýbal, tak si ho samička nevšímala.
Samice B je připuštěna do výběhu kolem poledne. Samice A ji zaregistrovala až při obchůzce teritoria ve 14,00 hodin. Došlo hned k útoku a kousání do končetin (při tomto kousání nikdy nedošlo k žádnému znatelnějšímu poranění, jen některé šupiny byly povrchově poškrábány - pokud by ale mohl agresivní scink svého soka napadat bez rozdělení v menším prostoru, tak by jistě mohlo dojít i k vážnému zranění či smrti). Po necelé minutě zalehla samice A druhou samičku. Dokud se tato nehýbala, tak ji jen pečlivě pozorovala, když se však samice B jen pohnula, tak následovalo kousnutí. Po této několikaminutové fixaci se samice B vyprostila a pronásledována hned utekla otevřeným oknem do místnosti ošetřovny.
Protože bylo zřejmé, že dominantní samice A prostě přítomnost druhé samičky ve svém teritoriu nehodlá za žádnou cenu akceptovat (a bude ji neustále pronásledovat až do případného ustresování či zabití - stačilo chycenou samici B jen ukázat v ruce před oknem výběhu a už se po ní samice A snažila sápat), tak byla samice B definitivně umístěna do jiného náhradního terária. K definitivnímu rozdělení zvířat tedy došlo po 26. dnech chovu ve venkovním teráriu.
Samice B byla umístěna do standardního terária o rozměrech 80 x 45 x 60 cm s vymodelovanými stěnami, silnou větví a 40 W žárovkou. Předchozí teritoriální chování však mělo bohužel na psychiku tohoto zvířete vážnější následky, než se na první pohled mohlo zdát. Nepřijímala potravu a ačkoliv to již vypadalo, že se po oddělení uklidnila, tak přesto náhle 22. 8. na následky předchozího stresu uhynula.
Zbývající pár scinků se ve venkovním výběhu choval až do přestěhování do původního terária celkem klidně a normálně.
Z výše popsaného chování, kdy se všichni scinci projevovali v nádrži bez UV záření relativně apaticky (při celkovém hodnocení je ovšem nutné si uvědomit, že Corucia zebrata má hlavní aktivitu spíše soumračnou až noční - a tato nebyla při dotyčném pozorování analyzována) a z hlediska možné teritoriality tolerantně až indiferentně, ale po přestěhování do výběhu s volným přístupem k slunečnímu záření se částečně zvýšila jak samotná aktivita zvířat, tak hlavně se postupně objevila až extrémně rozvinutá agresivní teritorialita, je zřejmé, že toto přirozené sluneční záření mělo na stimulaci přirozeného chování scinků výrazný a pozitivní vliv (tedy díky uhynutí jedné samičky nepřímo i negativní, ale to nebyla chyba UV - záření, ale podcenění možných následků takového teritoriálního chování v uzavřeném teráriu).
V úvahu je nutné ovšem vzít i to, že dle zkušeností řady jiných chovatelů (Plískal, 1996) scinci Corucia zebrata obecně nemají příliš v oblibě změny terárií či dokonce zásahy do skladby chovné skupiny, na což často mohou reagovat náhlou agresivitou. Tato však bývá typická hlavně pro samce. Sklony k agresivnímu a teritoriálnímu chování (v přírodě žijí často ve větších skupinách) jsou pak u různých jedinců tohoto druhu značně individuální. Přesto si myslím, že v tomto případě mělo rozhodující vliv sluneční záření (resp. celková změna osvětlení), než jenom pouhý fakt přemístění zvířat a narušení předchozí teritoriální rovnováhy (kterou ovšem nelze podceňovat), protože ona změna v chování nastupovala postupně - v závislosti na délce působení faktoru nového osvětlení.
Při dalším chovu mnoha druhů plazů v ZOO Praha (např. rodů Cyclura, Varanus ad., včetně Corucia zebrata) se celkem úspěšně využívá pravidelné svícení lampou Osram Ultra - Vitalux 300 W, vyzařující vedle silného viditelného světla a tepelného záření i UV-A (u plazů stimulující aktivnější chování a vybarvení kůže) a UV-B (vytvářející v kůži provitamín D) záření. Praktikuje se pravidelně denní, ale krátké (řádově desítky minut - dle velikosti nádrže) svícení ve vzdálenosti cca 1 m nad zvířaty.
Souhrn
Autor pozoroval v červenci a srpnu 1995 skupinu scinků Corucia zebrata (1 samec a 2 samice) v chovu ZOO Praha. Při chovu v klasickém vnitřním teráriu osvětleném normálními žárovkami a výbojkami bez UV - záření, se ještěři chovali relativně apaticky a bez známek teritoriálních interakcí. Po přemístění do venkovního výběhu (okenní výklenek z pletiva s průměrem ok 12 mm) s možností libovolného pohybu na přirozeném slunečním osvitu (pouze mírné zastínění keřovitým porostem), se pohybová aktivita scinků zvětšila. Již po 9 dnech se začala projevovat vzájemná teritoriální nesnášenlivost mezi samicemi. Po 23 - 26 dnech byly útoky dominantnější samice natolik systematické a agresivní, že submisivnější samice musela být přestěhována do jiného terária (kde bohužel přesto za další 2 dny na následky předchozího stresu uhynula). Je tedy zřejmé, že přirozené sluneční záření výrazně stimulovalo aktivity a různé projevy chování i u ještěrů, kteří mají spíše soumračnou až noční aktivitu.
Při úspěšném chovu a rozmnožování řady druhů plazů (včetně Corucia zebrata) se nyní již několik let v ZOO Praha využívá lampa Osram Ultra - Vitalux (300 W) se silným viditelným světlem a určitou složkou UV-A a UV-B záření.
Použitá literatura
Jiroušek, V. (1996): Stromový scink Corucia zebrata. - Akvárium terárium, 39 (8): 37 - 39.
Kössl, R. (1998): Potřebují plazi ultrafialové záření (1 - 5)? - Akvárium terárium, 41 (7 - 11).
Plískal, P. (1996): Stromový scink Corucia zebrata (1 - 3). - Akvárium terárium, 39 (9 - 11).
Vergner, I. (1997): UV - záření a teraristika. - Informservis ČSTH č. 27.
Adresa autora:
Andrej Funk, Katedra zoologie a rybářství, Agronomická fakulta, Česká zemědělská universita, Kamýcká 957, 165 21 Praha 6 - Suchdol (e-mail: andrej.funk@volny.cz).
Maki trpasličí
Natrix, Praha (2000) 8 (25): 8 - 13
Josef Podhajský
Maki trpasličí (Microcebus murinus) patří mezi nejmenší primáty na světě. Řadí se do čeledi makiovitých (Cheirogaleidae), sdružující malé noční lemury. Microcebus murinus byl donedávna rozdělen do tří poddruhů, které se nyní osamostatnily.
Vůbec nejmenším primátem je maki zakrslý, Microcebus myoxinus. Maki zakrslý byl jako samostatný druh popsán teprve v roce l992, ale stále je diskutovaná otázka zda se nejedná jen o poddruh M. murinus. Je to malé oranžově šedohnědé zvíře s krémovým zbarvením břicha, krku, spodní části hlavy téměř až k očím a světlým podélným proužkem nad nosem. Při délce těla 6,1 cm a délce ocasu 13,6 cm dosahuje hmotnosti 30,6 g (24,5 - 38,0 g). Je rozšířen na velmi malém území na západním pobřeží Madagaskaru kde žije sympatricky s M. murinus.
Další osamostatněný druh je Microcebus rufus neboli maki trpasličí hnědý, který obývá celé východní pobřeží Madagaskaru. Je zbarven hnědošedě s výrazně světlým krkem a spodní části hlavy. Na obličeji má poměrně výraznou hnědou kresbu ve tvaru kapky, která ještě zvýrazňuje poměrně velké oči. Krátký špičatý, lehce nahoru zdvižený nosík dodává výrazu obličeji roztomilý charakter. Má poměrně krátké kulaté lyse uši a kratší ocas než M. murinus. Průměrná délka těla u tohoto druhu činí 12,5 cm a délka ocasu 11,5 cm. Podle studie ve volné přírodě byla průměrná hmotnost u samic 49 g (41 - 63 g) a u samců 50 g (35 - 70 g).
Třetí, původně nominotypický druh, Microcebus murinus (maki trpasličí šedý) obývá celé východní a jižní pobřeží Madagaskaru. Je zbarven obdobně jako M. rufus, jen barva hřbetu je více šedá a skvrny na obličeji ve tvaru kapky spíše rezavě hnědé. Při délce těla 12,5 cm má délku ocasu 13,5 cm. Jeho hmotnost velmi kolísá podle výživného stavu. V přírodě se hmotnost pohybuje kolem 50 g, ale při nadbytku potravy, zejména v zajetí, mohou vážit 109 až 130 g (při extrémní obezitě). Ocas je poměrně řídce osrstěn a slouží k ukládání tukových zásob, takže mnohonásobně zvětšuje svůj objem až do tvaru obrovské housenky. Samci mají celkově nižší sklony k obezitě i k ukládání tuku do ocasu než samice. Sklon k obezitě se zvyšuje i s věkem zvířat v prvních dvou letech života netloustnou i přes velký příjem potravy. Při nedostatečném pohybu od třetího roku života i při omezení krmné dávky úspěšně tloustnou až do velkých chlupatých koulí ze kterých postupně vyčuhují jen dlouhé uši, bystré oči a špičatý nosík, čtyři malinkaté končetiny s miniaturními nehtíky a velký tlustý ocas.
Pohlavní dimorfismus je velmi výrazný v období pohlavní dospělosti, kdy jsou zřetelná varlata ve výrazně světle osrstěném šourku.
V přírodě obývají maki trpasličí velmi rozdílné biotopy. Byli schopni se přizpůsobit jak sekundárním pralesním porostům, tak trnité poušti (buši) i galeriovým pralesům. Jsou tedy schopni žít v oblastech s výrazně suchým i vlhkým klimatem i v oblastech kde se toto období periodicky střídá. Vybírají si zejména biotopy hustě zarostlé křovím a liánami. V sekundárních pralesích jsou nejhojnější v dolních patrech do 5-10 m a v primárních spíše ve středních a vyšších patrech v 15-30 metrech. Jsou to typicky noční zvířata, která den přespávají v dutinách nebo hnízdech, která si postaví v drobných větvičkách z listí a trávy a se soumrakem začínají aktivovat.
Stejně jako jsou schopni se velmi dobře přizpůsobit různým přírodním podmínkám, jsou i velmi nevybíraví v potravě. Jsou to všežravci. Z rostlinné stravy tvoří většinu potravy ovoce (v přírodě konzumují minimálně 47 druhů ovoce), dále květy, nektar, míza stromů, listy a dokonce i latexovou tekutinu rostlin rodu Euphorbia. Rovněž i živočišná potrava je velmi rozmanitá. Hlavní složkou živočišné stravy tvoří hmyz a to od larev brouků přes pavouky až po létající hmyz a sekrety larev některých druhů brouků. Je schopen ulovit i menší obratlovce jako jsou žáby, menší chameleóni ale i malí hadi, mláďata ptáků a savců.
Jsou to spíše samotářská zvířata. Pouze v období sucha, které spadá přibližně na květen a červen, se makiové shromažďují do dutin i po více jak 10 jedincích, kde při snížené aktivitě přečkávají toto období a užívají zásoby tuku uložené v ocase.
Teritoria makiů jsou velmi rozdílná podle biotopu a to od 0,07 do 3,5 ha. Samci obývají teritoria na horním a samice na dolním rozhraní. Teritoria samců a samic se volně překrývají a dokonce se překrývají i teritoria samců. Makiové tak mají tendenci se sdružovat a vytvářejí tak tzv. populační jádra. Přespávají den samostatně, v párech nebo ve skupině tvořené samicí a jejími nedospělými mláďaty. Teritoria si označují pomocí pachových žláz na tvářích a genitáliích. Drobné větvičky označují otíráním tváří a silné větve a kmeny otíráním pohlavních partií a značkováním močí. Moč si roztírají na ruce a nohy a tím označují své preferenční cesty. Během období rozmnožování se zvýší i intenzita značkování. Samice intenzivně upozorňuje na možnost páření a samci si hájí či rozšiřují svá teritoria.Označování močí ukazuje také na sociální postavení ve skupině. Dominantní zvíře značkuje teritorium daleko častěji.
Zvukové signály lemurů jsou poměrně široké. Většina zvuků však zasahuje do oblasti ultrazvuku a nejsou tak zachytitelné lidským uchem. Z těchto zvuků můžeme v podstatě vnímat jen vysoké pískání, kterými se ohlašují zejména v době rozmnožování. Další výrazné zvuky jsou jakési krátké frekventované “skřeky”, které zvířata vydávají během rituálních honiček předcházejících páření a při vlastním páření. Při honičkách ustavujících sociální postavení ve skupině jsou tyto “skřeky” ještě frekventovanější. Dalším hlasovým projevem jsou jemnější “zvuky” mláďat připomínající spíše cvrkání několika cikád. Těmito zvuky upozorňují mláďata matku, že se cítí ohrožena nebo jinak nesvá (hladová apod.).
Období rozmnožování v přírodě probíhá od listopadu až března. Během tohoto období se varlata samců zvětšují až 8x oproti období klidu. U samice se otvírá vagína, která je mimo období páření uzavřená. Estrální cyklus u samice trvá 45 - 55 dní. Období březosti trvá 60 dní (59 - 62 dní). Před porodem si samice připraví několik hnízd mezi kterými potom přenáší svá mláďata. Samice rodí 1 - 4 mláďata, která velmi pečlivě olíže a přenese do nového úkrytu. Při jakémkoli vyrušení změní úkryt. Mláďata přenáší v tlamce. Uchopí mláďata do zubů za kůži na krku a mláďata reflexivně ztuhnou a nechají se rychle přenést mámou na bezpečné místo. Tento způsob transportu mláďat mají z primátů pouze makiové, komby a nártouni.
Mláďata makiů jsou nejmenšími mláďaty mezi primáty. Značně rychle se vyvíjejí a velmi rychle rostou. Do 4 dnů se mláďatům otevřou oči, od 10. dne se začínají pohybovat sama a od 12. - 15. dne se mláďata začínají skákat. Matka je kojí přibližně 45 dní a ve dvou měsících jsou téměř stejně velká jako jejich rodiče. Rychlost růstu a vývoj je závislý zejména na počtu mláďat. Pohlavní dospělosti dosahují podle některé literatury ve věku 8,5 měsíce (7 - 10 měsíců).
Chov maki trpasličího
V roce 1989 jsme získali z kyjevské zoologické zahrady 1,2 Microcebus murinus, kteří pocházeli od dvou nepříbuzných párů a narodili se v letech 1986 a 1988. Nejprve lemurci žili společně v kleci 80 x 50 x 80 cm s nástavcem 60 x 40 x 120 cm. V kleci bylo umístěno několik větví, 4 budky a na zemi jako podkladový materiál noviny. Potravu dostávali denně do kameninových misek umístěných na podlaze. Teplota a vlhkost byly díky otevřenosti klece stejné jako v obytné místnosti, kde kromě lidí žil i větší počet plazů. Byli jsme upozorněni na nebezpečí uzavření zvířat do celoskleněných nádrží. Ultrazvuk, který se od rovných ploch odráží, by údajně mohl zvířata stresovat a podle zkušeností z ruských zoologických zahrad je takto možno lemury myší i zabít.
Lemurci si velmi rychle zvykli. V podstatě ihned po transportu v kleci přijímali z ruky cvrčky. Nebyli nijak agresivní a při chycení do ruky se nesnažili kousat.
Během 10 let chovu jsme vyzkoušeli různé ubikace od provizorních klecí až po nádrže hojně zarostlé vegetací. Lemurci se byli schopni velmi úspěšně přizpůsobit i skleněným nádržím, kde jedna stěna byla pletivová, i spleti vegetace a dutin. Nejvhodnější se nám nyní zdá pro 1 pár nádrž o objemu 1 m3 s hustou spletí větví a rostlin a buď několika budkami, nebo korkovými dutinkami. Lemurci neničí vegetaci a tak nádrže vypadají velmi hezky přes den a v noci při nočním osvětlení ještě ožijí o nesmírně zvědavé a čilé osadníky. Teplota v ubikaci by neměla klesnout pod 15 °C, ale již při teplotě pod 20 °C se aktivita lemurů snižuje. Vlhkost se díky rostlinám a substrátu dá regulovat. Pro páření však nebylo nutno vytvářet periodicky se měnící období sucha a dešťů. Pokud se jako základní materiál použije sklo je lepší když se pokryje buď rákosovou rohoží nebo jiným materiálem, který nebude tak snadno a přímo odrážet zvuk a lemurci ho budou moci využít pro šplhání. Při nedostatku větví a dutin se zvířata brzy stanou apatická a většinu času tráví buď seděním na oblíbeném místě nebo jen vykukováním z dutin.
Potrava lemurů je velmi pestrá a během našeho chovu mohu potvrdit i velmi výrazné individuální rozdíly v chutích. Jako základní stravu dostávají banány, hrušky, jablka, citrusy, kivi, hroznové víno, meruňky, švestky a další příležitostné ovoce, ze zeleniny rajčata a mrkev. V podstatě v rostlinné potravy upřednostňují banány. Z živočišné jsou to zejména larvy potemníka (Tenebrio molitor), larvy smrtníka (Zophobas morio), cvrček domácí (Acheta domestica), cvrček banánový (Gryllus bimaculatus), šváb Blabera gigantea a jiné druhy švábů, saranče stěhovavé (Locusta migrator), larvy a imága zavíječe voskového a smýkaný hmyz. Preferují létavý hmyz, obzvláště loví mouchy, moučné moly i můry, pak sarančata, cvrčky, šváby a nakonec larvy potemníků. Z počátku jsme podávali holátka po kterých se dychtivě vrhali. Po úniku malých Liasis albertisi, asi 40 cm dlouhých, z terária jsem našel zbytky dvou v lemuří ubikaci.
Dále přidáváme kašičky, ale nepravidelně, většinou 2x týdně – dětská mléčná kaše + křepelčí vajíčka + strouhaná sepiová kost + A, D3, E, B-komplex, Ca, rostlinné oleje (slunečnicový a olivový) + minerální doplněk. V období konce březosti a laktace veškerou potravu zasypáváme strouhanou sepiovou kostí.
U mláďat množství stravy neomezujeme. Do věku dvou let zvířata netloustnou. Později upravujeme dávky podle tloušťky zvířat a období. U tlustých zvířat pak preferujeme jablka a hmyz a snižujeme kašičky a sladké ovoce.
Mláďata velmi brzy začínají přijímat potravu a nejsou nikterak vybíravá. Statečně se perou s velkou larvou Zophobas i se švábem. K napájení používáme automatických napáječek. Spotřeba vody je u těchto zvířat velmi malá.
Co se týká rozmnožování, tak první 3 roky chovu byly ve znamení námi interpretovaných pokusů o páření, honiček a periodického jarního značkování klece. Období páření trvalo přibližně 2 měsíce. Vzhledem k tomu, že samice během březosti přibere pouze 7-10 g, není na ní nijak vidět. Samozřejmě že jedna myšlenka, proč se nám odchovy i přes pozorované páření nevedly, byla možnost sežrání mláďat samcem nebo druhou samicí. Při pečlivějším sledování jsme si všimli, že jedna samice škubala podkladový materiál a nosila jej do různých budek a celkově její chování bylo rozvážnější. Po odchytu do ruky jsem nahmatal dva velké plody, proto jsme klec rozdělili tak, aby samice zůstala v části kde si stavěla hnízda. Do rána jsme se dočkali odchovu. Ráno z jedné budky na střídačku vykukovala mláďata a máma se je snažila stála vracet zpět. Příštích 14 dní nebyla mláďata vůbec vylezlá, ale zkontroloval jsem opatrně, že jsou v budkách. Při jakémkoli vyrušení matka mláďata okamžitě přenesla do jiného úkrytu. Po 14 dnech již mláďata vykukovala z budek a lezla po kleci. Matka je vždy chytila za kůži a uklidila do budky. Nejkrásnější byly okamžiky, kdy máma vykukovala svým zvědavým lemuřím pohledem z boudy a mláďata jí tahala z obou stran za uši a kousala jí do něžného obličeje. Pak již mláďata velmi rychle vyrostla a osamostatnila se. Další množení jsme praktikovali tak, že jsme do chovné nádrže dali hrst slámy. Když některá ze samic začala stébla nosit, oddělili jsme ostatní zvířata a ta většinou do 5 dnů porodila. Podle našich zkušeností myslím, že samice která nemá možnost v klidu porodit, přenáší určitou dobu svá mláďata. Literatura uvádí, že se oči u mláďat otvírají až 4 den, ale u dvou našich odchovů byla otevřena již první ráno, tedy několik hodin po porodu. Nemohu říci zda jsem zkazil samce podáváním myšátek nebo prostě ke kanibalismu došlo z nedostatku prostoru. Podle zkušeností však mláďatům alespoň 1 den starým již neublíží žádný lemur ze skupiny. Mláďata myších lemurů jsou nesmírně hravá a matka před nimi často musí utíkat aby měla chvíli klid. Z obavy dalšího možného kanibalismu již nekrmíme myšaty. V současné době praktikujeme oddělování při odchovu jen u původních zvířat, kdy samice rodila jednou za 2 roky trojčata Ostatní lemuři jsou chováni po párech, často objevíme mláďata v době kdy jsou stejně veliká jako jejich rodiče. Další zajímavost v rozmnožování byly dva porody za sebou v období rozmnožování. Toto období v našich podmínkách spadá od června do září. Samice po porodu jednoho mláděte porodila do tří měsíců druhé mládě. Ta samá samice o rok později porodila trojčata a další mláďata již v tomto roce neměla. V rámci zpětné rekapitulace pozorování v období, kdy jsme mláďata neodchovávali, mám podezření, že samice za dobu rozmnožování zabřezla 2x až 3x. Bylo by tedy možné, že v případě ztráty mláďat, je samice schopna ihned znovu zabřeznout a přivést na svět náhradní potomky. Zpočátku jsme kojícím samicím neměnili potravní spektrum,jen jsme jim přilepšovali tzv. lepším hmyzem (sarančata, cvrčci, švábi). Bohužel však samice která porodila trojčata měla do 10 dnů po porodu oboustrannou spontánní frakturu stehenní kosti. Bylo jasné, že příčinnou bylo extrémní odvápnění, proto jsme výrazně zvedli přidávání sepiové kosti a upravili terén a přístup ke krmítku zcela bezbariérovým způsobem. Pohyb samice se do týdne stabilizoval, následky naší neznalosti jsou však dnes vidět na zadních nohách a neschopnosti zvířete skákat. Jinak další porod trojčat s dostatkem vápníku byl již bez problémů. Od této doby přidáváme na každé krmení těsně před porodem a do 2 měsíců po porodu sepiovou kost na veškeré žrádlo tak,aby ji vždy musela sežrat co nejvíce.
Dnes se již makiové množí ve čtyřech chovatelských zařízeních v ČR a tak se dá předpokládat, že se brzy rozšíří mezi početnou chovatelskou obec. Všem chovatelům a zájemcům chovu přeji krásné večery s madagaskarskými skřítky.
Adresa autora:
Josef Podhajský, Severní 724, CZ-500 03 Hradec Králové.
XV. Pracovní konference České
herpetologické společnosti
5. - 8. května
2000 v Lanžhotě
Natrix, Praha (2000) 8 (25): 14 - 15
Ivan Vergner
Po čtyřleté přestávce se ve dnech 5. - 8. 5. 2000 sjelo do jihomoravského Lanžhota poblíž klíčového hraničního přechodu na Slovensko více než 35 herpetologů z celé ČR na XV. pracovní konferenci. Zúčastnilo se jí také několik hostů ze Slovenska a Německa. Program byl rozložen od pátečního večera do následujících tří volných dnů. V sobotu 6. 5. probíhaly od rána do večera přednášky, v neděli 7. 5. byla většina účastníků na celodenní autobusové exkurzi do Národního parku Podyjí a zámeckého parku Lednice se stylovým zakončením ve vinném sklepě v Lanžhotě. V pondělí 8. 5. následoval dopoledne přednáškový blok o aktivní ochraně obojživelníků a po obědě rozloučení a odjezd účastníků.
Odborný program: L.Gvoždík: Proč mají samci ještěrek větší hlavu než samice? (Test alternativní hypotézy). - L.Gvoždík: Proč klesá průměrná teplota těla ještěrek s rostoucí nadmořskou výškou? - R.Černý: Potravní ekologie B. viridis a P. fuscus na písečné lokalitě v Bzeci-Přívozu. - M.Kundrát (Slovensko): Vývin dinosauřích embryí. - L.Sedláčková: Srovnání ontogenetického vývoje skeletu Bombina bombina a B. variegata. - P.Mikulíček (Slovensko): Geografické rozšíření a genetická struktura čistých hybridních populací Rana esculenta v Evropě. M.Šandera: Rana arvalis wolterstorffi v kontextu variability druhu. J.Moravec: Systematika a rozšíření ještěrky Mesalina brevirostris v Sýrii. M.Veselý G.Köhler: D.(actyloa) biporcata Wiegmann, 1834 (=Anolis biporcatus) a A. Petersii Bocourt, 1873 - zachování druhových jmen a stanovení neotypu pro A. biporcatus. - D.Modrý, Z.S.Amr, R.Al-Oran, M.Veselý & P.Nečas: Zajímavé nálezy plazů z Jordánského království. - J.Moravec: Obojživelníci a plazi okolí Riberalty (Dep. Beni, Bolívie). - E.Lehr (Německo): Herpetofauna centrálního Peru (transekt od západního pobřeží přes Andy na východ). - R.Rozínek: Ochranářské projekty v oblasti herpetologie. - R.Rozínek & V.Zavadil: Pětileté sledování migrace čolků na Kraslicku. Abstrakty přednášek by mělo přinést zvláštní číslo Herpetologických informací, které vyjde v posledním čtvrtletí roku 2000.
Vlivem vysloveně letního počasí byli čolci a žáby v inundačním území jižně od Lanžhota v plné rozmnožovací náladě, každý večer společně koncertovaly rosničky, kuňky a vodní skokani (při poslechu z blízka s ohlušující intenzitou) a dlouho přes půlnoc zněl temnotou zpěv slavíků. V průběhu exkurze byly v Podyjí zastiženy všechny místní herpetologické pozoruhodnosti - Elaphe longissima, Lacerta viridis, Natrix tessellata aj. V zámeckém komplexu v Lednici jsme si prohlédli velkou akvarijní expozici umístěnou v zámku a pozorovali kvakoše, volavky popelavé, různé kachny a divoké husy na kanálech a stromech v půvabném zámeckém parku. Organizátorům, Mgr. Milanu Veselému a MVDr. Davidu Modrému, se s přispěním krásného počasí podařilo připravit pro všechny účastníky úchvatný a nezapomenutelný zážitek.
Excerpta z časopisu SALAMANDRA
Jörn Köhler (Bonn) & Karl Heinz Jungfer (Fichtenberg)
Nový
druh a první nález žab rodu Eleutherodactylus
z Bolívie.
SALAMANDRA 1995: 31 (3): 149 - 156.
Autoři spolu s dalšími kolegy podnikli tříměsíční výzkumnou expedici do Bolívie (od října do prosince 1994). Z Bolívie byly do té doby známé tyto druhy rodu Eleutherodactylus: cruralis, discoidalis, fenestratus, fraudator, mendax, mercedesae, peruvianus, platydactylus, rhabdolameus a toftae. Autoři popsali následující nový druh:
Eleutherodactylus samaipatae sp. nov. - Terra typica: Samaipata: “El Fuerte” (18° 11’ jižní šířky, 63° 53’ západní délky), Bolívie, Departamento Santa Cruz, Provincia Florida, 1 850 m; dospělá samice, leg. J. Köhler 11/1994. Nový druh se vyznačuje jemně zrnitou pokožkou na hřbetě, bez laterálních záhybů, břišní pokožkou rovněž jemně zrnitou a hladkým hrdlem. Tympanum je nápadné, okrouhlé, maličko vyšší než širší, jeho průměr je asi polovinou průměru oka. Nos dlouhý, lehce shora zašpičatělý, z profilu tupě okrouhlý, canthus rostralis je ostrý. Vrchní víčko oka je širší než vzdálenost mezi očima, žádné kraniální zvýšení. Druh charakterizuje ještě dalších 8 detailních znaků. Hřbet je rezavě červený s nepravidelnými béžově šedými proužky mezi očima. Na hřbetě nepravidelné béžově šedé a černé tečky. Boky béžově šedé s poměrně pravidelně rozmístěnými černými skvrnkami průměru asi 1 mm. Nos je od nozdry až za ušní bubínek z boku lemován černohnědým proužkem. Na končetinách jsou velké rezavě hnědé skvrny. Ventrální strana a hrdlo jsou krémové, duhovka oka bronzově hnědá. Délka těla (L) 48,6 mm. Samice byla chycena v klidném místě potoka při teplotě vzduchu 21,5 °C a vody 16,9 °C na pastvině nedaleko sekundárního lesa. Druh byl předběžně zařazen do druhového komplexu Eleutherodactylus-conspicillatus.
Nově pro Bolívii objeveným druhem je Eleutherodactylus danae Duellman, 1978; místo nálezu: Villa Tunari (16° 58’ jižně, 65° 25’ západně), dep. Cochabamba, prov. Chapare, 500 m, leg. O.Ibisch 8/1991. Žabka měřila 32,3 mm, měla hnědou barvu suchého listu a obloukovité temněji hnědé příčné pruhy na zadní části těla a končetin. Dosavadní místo výskytu (Yungas, dep. Cuzco, Peru; 1 270 - 1 700 m) leží asi 750 km severozápadně. E. danae se řadí do druhového komplexu E.-unistrigatus.
Uwe Fritz &
Fritz Jürgen Obst (Dresden)
Morfologická
variabilita v přechodných oblastech mezi Emys o. orbicularis a E. orbicularis
hellenica.
SALAMANDRA 1995: 31 (3): 157 - 180.
Na Balkáně v síti vodních nádrží a toků autoři rozlišují tři skupiny nálezů, které srovnávají s typickými E. orbicularis hellenica z Pádské nížiny (údolí řeky Po). Jihoevropské želvy z přítokové oblasti Dunaje odpovídají většinou znaků nominotypickému poddruhu, některé znaky (sexuální dimorfismus v zbarvení hlavy, světlý plastron u samic) se výrazně blíží E. o. hellenica. Od nížiny řeky Marica v Bulharsku do středního Řecka se plynule zvyšuje počet znaků E. o. hellenica. Severovýchodně od karpatského oblouku se šíří podél toku řek Prut a Siret (severní přítoky Dunaje) morfologický vliv E. o. hellenica. Ve velké maďarské nížině se ztrácí vliv E. o. hellenica se vzdáleností od Dunaje. Želvy v Pádské nížině vykazují podstatně větší morfologickou heterogenitu něž zmíněné tři balkánské skupiny.
Ingo Pauler (Wachenheim) & Pedro Trebbau (Caracas,
Venezuela)
První nález Podocnemis
lewyana Duméril, 1852 ve Venezuele.
SALAMANDRA 1995: 31 (3): 181 - 186.
Tento dosud nejméně známý druh rodu Podocnemis byl zatím popisován jen z oblasti Rio Magdalena v Kolumbii. Duméril (1852) uvádí jako Terra typica: “les environs de Santa Fé de Bogotá” (= okolí S.F. de Bogotá); na dřevěném podstavci vycpaniny typového exempláře (Museum National d’Historie Naturelle, Paris) je nápis “Rivič re de la Magdaleine” (= řeka Magdaleny). S Podocnemis lewyana byly synonymisovány exempláře P. vogli Müller 1935 a kvůli nepřesnému popisu také P. coutinhii Goeldi, 1886. Williams (1954) vyšetřoval druhy rodu Podocnemis na základě 300 exemplářů P. expansa a 100 exemplářů P. unifilis, ale jen 12 P. lewyana, což dokládá vzácnost druhu. Ingo Pauler navštívil v listopadu 1993 jižní pobřeží jezera Lago Maracaibo (západní Venezuela). Mezi jinými želvami chovanými místními obyvateli do doby kuchyňského zpracování (Rhinoclemmys diademata, Phrynops zuliae) nalezl autor dva exempláře Podocnemis lewyana. Největší známá délka karapaxu tohoto druhu je 463 mm. Větší z nalezených exemplářů (samec) měřil 167 mm. Povodí Rio Magdalena je od Lago Maracaibo vzdáleno vzdušnou čarou asi 300 km, ale odděluje je až 3 750 m vysoký hřeben Sierra de Perijá. Protože jde o čistě vodní želvy, je obtížné odhadnout, jak se sem mohly z Rio Magdalena rozšířit, protože pohoří je oddělují již několik milionů let. U rodu Phrynops vedlo toto dávné oddělení populací v Rio Tarra od želv v Rio Magdalena k vzniku nových druhů (Phrynops dahli, P. zuliae).
Horst Lüddecke (Santafé de
Bogota, Kolumbie)
Rozmnožovací
potenciál samic Hyla
labialis z vysokých tropických hor Kolumbie.
SALAMANDRA 1995: 31 (4): 193 - 208.
Hyla labialis je ve své oblasti rozšíření v severní Kolumbii nejhojnějším žabím druhem. Její výskyt je omezen na severní část kolumbijských východních And (1 800 - 3 700 m). V nižších polohách žijí na loukách a pastvinách, výše potom kolem lidských sídel ve vlhké, chladné formaci páramo. Žijí převážně na zemi, často se ve dne sluní. Rozmnožují se v noci, samice upevňují snůšku na rostliny těsně pod hladinu jezírek a velkých louží. Rozmnožování probíhá po zimní době sucha (březen-duben) a před jejím nástupem (září-říjen). Spolu s H. labialis oblast obývají Eleutherodactylus bogotensis, E. elegans a Colostethus punctatus. Samice zařazené do sledování v teráriu (n = 18) měly délku od 58 do 66 mm (průměr 62 mm). Jejich jednotlivé snůšky následovaly po 33 - 498 dnech (průměr 115 dní), počet vajec ve snůšce kolísal mezi 300 a 1 158 (průměr 649). Hmotnost samic před snůškou činila 17 - 31 g (průměr 24 g), po snůšce 13 - 24 g (18 g), snůška měla hmotnost od 1 do 10 g (6 g) a tvořila 7 - 36 % (24 %) tělesné hmotnosti samic. Počet snůšek za rok kolísal mezi 0 a 7 (průměr 2,5).
Uwe Fritz (Dresden),
Sergius L. Kuzmin, Olga V. Kolobajeva &
Valentina F. Orlova (Moskva, Rusko)
K variabilitě
želvy bahenní (Emys
orbicularis) v oblasti mezi nížinou Manyč a Donem
(Rusko).
SALAMANDRA 1995: 31 (4): 193 - 208.
Severně od Kavkazu v oblasti řek Terek, Kuma a Sal (jihozápadně od Kaspického moře) existuje přechodová zóna mezi nominotypickým poddruhem Emys o. orbicularis a E. orbicularis kurae. Autoři vyšetřili 122 exemplářů z přítokové oblasti řeky Sal, která ústí do Donu mezi přehradními jezery Cimljanským a Manyčským. Všechny exempláře vykazovaly zbarvení jako u nominotypické formy, ale poměr mezi délkou vnitřního análního švu a délkou plastronu je srovnatelný s E. orbicularis kurae. Oba poddruhy se značně odlišují velikostí a vyšetřovaný soubor svými délkami karapaxu leží blíže kurae. Ukazuje to na teprve nedávný vznik kontaktní zóny mezi oběma poddruhy.
Excerpta z časopisu SAURIA
Norbert Brachtel (Mainz)
Elaphe prasina Blyth,
1854.
SAURIA 1995: 17 (1): 1 - 2.
Tato překrásná užovka dosahuje celkové délky do 150 cm. Má 91 - 111 ventrálních štítků, anale někdy dělené, jindy celistvé, 19 řad hřbetních šupin. Základní zbarvení je zelené, vrchní i dolní retní štítky a spodní strana jsou světlejší. Na hraně břicha probíhá světlejší linie, lemovaná kýlnatými konci ventrálních štítků. Mláďata mají tuto linii bílou, svrchu lemovanou naopak tmavou linií. U dospělých je tato přechodová linie někdy modravá. Pokožka mezi šupinami je na přední polovině těla příčně černě pruhovaná, dále k ocasu se tmavé pruhování ztrácí. Druh je rozšířen v horských oblastech severovýchodní Indie, v severním Thajsku, Myanmaru, Laosu, Vietnamu, jižní Číně (Yunnan, Guizhou, o. Hainan) a ve vyšších polohách roztroušeně na Malajském poloostrově. Vystupuje do výšky 2 500 m, nejnižší nálezy jsou z 80 m (Vietnam). Je to denní had, pravděpodobně nikoli vzácný, ale pro zelené zbarvení jen zřídka objevený. Obývá stromy, křoviny a bambusové houštiny, také vysoké trávy. Potravu tvoří nejspíše malí hlodavci, ptáci a ještěři. Autor chová tohoto hada při denní teplotě 24 °C s minimálním nočním poklesem. Dostatek větví umožňuje šplhání a velká vodní nádrž možnost koupele, kterou had miluje. V noci se ukrývá na zemi. Bez problémů loví polodospělé laboratorní myši. Čerstvě importovaná zvířata jsou někdy ještě dlouho kousavá, jiná jsou hned od začátku klidná. Podle místa původu se doporučuje navodit umělé přezimování.
Peter Hoffmann (Freiburg)
Pozorování
žabí fauny na Mt. Kinabalu (Borneo)
Část
I: Úvod, čeledi Pelobatidae, Bufonidae, Microhylidae.
SAURIA 1995: 17 (1): 3 - 10.
Autor podnikl na základě výzkumného programu “Mechanismy zachování tropické diversity” financovaného Německou společností pro výzkum (DFG) dvě exkurze do oblasti Mount Kinabalu (severní Borneo), a to od 27. 3. do 25. 6. a od 12. 10. do 5. 11. 1993. Cílem bylo zaznamenání hlasů žab a cvrkajícího hmyzu. Hora Mt. Kinabalu leží v oblasti Sabah, bývalém britském protektorátu Severní Borneo. Vrchol leží ve výšce 4 101 m, svahy jsou pokryté deštným lesem. Autor pracoval v lokalitách Poring (500 m), Sayap (900 m) a na hlavní stanici pod vrcholem (1 500 m). Nalezené druhy:
Pelobatidae: Leptobrachium montanum Fischer, 1885 (samci 50 - 60 mm, samice až 90 mm); Leptolalax pictus Malkmus, 1992 (samci 30 - 35 mm, samice až 40 mm); Megophrys nasuta (Schlegel, 1858) (samci přes 100 mm, samice přes 120 mm); Leptobrachella mjobergi Smith, 1931 (samci 15 - 19 mm, samice 23 mm).
Bufonidae: Ansonia hanitschi Inger, 1960 (samci 25 mm, samice až 30 mm); Ansonia longidigita Inger, 1960 (samci 50 mm, samice až 65 mm); Ansonia platinota Inger, 1960 (samci i samice 20 - 25 mm); Ansonia spinulifer (Mocquard, 1890) (samci 35 mm, samice až 40 mm); Bufo juxtasper Inger, 1964 (samci přes 120 mm, samice přes 200 mm).
Microhylidae: Chaperina fusca Mocquard, 1892 (samci 20 mm, samice do 25 mm); Metaphrynella sundana (Peters, 1867) (samci i samice 20 - 25 mm).
Udo Grychta & Ronny Grychta (Zehdenick)
Chov a odchov Phrynops
geoffroanus (Schweigger, 1812).
SAURIA 1995: 17 (1): 1 - 2.
Druh P. geoffroanus (Chelidae) dosahuje délky až 35 cm a je rozšířen v Jižní Americe od Kolumbie, Venezuely a Guayan na jih po Paraguay, možná až do severní Argentiny. Autoři je chovali v akvateráriu 200 x 50 x 80 cm spolu s druhy Phrynops gibbus, P. hilari a Elseya novaeguineae. V samici byla 2. 3. 1991 pohmatem zjištěna vejce a následně vypuzena injekcí Oxytocinu (15 m.j. s.c. do kořene ocasu); za 98 minut samice snesla 7 kulovitých vajec. Inkubace při 28 až 30 °C a relativní vlhkosti vzduchu 98 %. Po 103 dnech autor 2 vejce otevřel a nalezl živá, plně vyvinutá mláďata, ostatní vejce byla neoplozená. Po 3 týdnech mláďata vážila 8 a 10 g. Menší mládě později uhynulo. Další snůška proběhla do souše (2 x 3 m) v akvateráriu 8 x 2 m. Kolem 2. 12. 1992 snesla samice 12 vajec. Byla rozmístěna na polystyrénovou podložku a umístěna do inkubátoru. Za 123 dnů se vylíhlo první mládě, po otevření zbylých vajec se vylíhlo dalších 8 mláďat. Mláďata byla umístěna do akvária s 3 cm vody, jako první krmivo přijala patentky.
Michael Tröger (Ibbenbüren)
Představení
druhů chameleónů, odchovaných v Společnosti pro odchov
Chamaeleonidae.
Část
I. Chamaeleo (Trioceros)
melleri (Gray, 1864).
SAURIA 1995: 17 (1): 1 - 2.
Chamaeleo melleri patří k největším chameleónům africké pevniny, samci dosahují celkové délky 540 mm (L 250 mm), samice 580 mm (L 300 mm). Vogel (1982) měl samce dlouhého 590 mm. Hlava dosahuje délky 80 mm, na vrchu nosu je vpřed mířící výběžek až 10 mm dlouhý. Hlava nese na temeni párové okrouhlé laloky, zasahující až do lopatkové oblasti. V páteřní linii se od těchto laloků až na konec ocasu táhne nízký vlnitý hřeben. Nosní výběžek se vyvíjí až u velkých zvířat nad 300 mm a často chybí vlivem odření při transportu a aklimatizaci. V teráriu dosahuje věku kolem 15 let. Rozšíření C. melleri sahá od lesostepí Tanzanie přes severní Mozambik (Niassa) po Malawi. Zvířata obývají vysoké koruny stromů, jen krátce před dobou dešťů slézají samice na zem snést vejce. Chov v prostorném teráriu 100 x 80 x 110 cm, se silným osvětlením (výbojka nebo dvojice zářivek) a bodovým tepelným zářičem 40 W. Denní tepoty vzduchu by neměly překračovat 26 °C, v zimě jen 23 °C, v noci pokles na pokojovou teplotu. Velké plochy v boku terária a na stropě zaujímá ventilace. Kromě větví byly v teráriu pevné rostliny (Ficus benjamina, Schefflera sp.). Rosení denně, avšak nejméně 4x týdně, což dostačuje pro napájení chameleónů. Krmení obden různým hmyzem (sarančata, cvrčci, švábi, mouchy), jednodenními myšaty a občas ptáčaty. Ke krmení i vodě se přidávaly minerální a vitamínové přípravky. Zvířata byla chována jednotlivě. V pravidelných odstupech autor zkoušel připustit samici do terária samce. Zvířata reagovala na setkání příčným kýváním těla, téměř pravoúhle k tělu vztyčenými okcipitálními laloky a stresovým skvrnitým zbarvením. Teprve po několikerém pokusu došlo k páření. Koncem října 1993 začala samice tloustnout, proto ji autor přemístil do velkého terária (200 x 80 x 110 cm) s vysokou vrstvou mírně vlhkého substrátu (10 - 25 cm směsi rašeliny a písku). V lednu začala samice neklidně hrabat na různých místech a 23. 1. 1994 snesla 74 vajec na místo z něhož vycházela na povrch větev. Substrát měl v tom místě hloubku 18 cm a pod snůškou zůstávaly ke dnu terária ještě 2 cm substrátu. Velcí chameleóni pro snůšku nehrabou chodbu, ale spíše jámu, což autor pozoroval opakovaně u tohoto druhu i u snůšek velkého Calumma parsonii. Vejce měla rozměry 20 x 14 mm, byla vyjmuta z terária a očištěna jemným štětcem od substrátu. Inkubace probíhala v plastových dózách s hrubým vermikulitem nebo perlitem. Autor pozoroval, že vejce v perlitu se v průběhu inkubace silněji “potila”. Teploty byly voleny ve třech variantách, 28 °C, 26 - 27 °C a 25 °C, bez nočních poklesů. Přestože v únoru 1994 došlo k výpadku proudu a inkubátory se ochladily na jeden den na 17 - 18 °C, nedošlo k poškození vývoje, a to ani u dalších druhů (Furcifer pardalis, F. oustaleti, F. minor). Mláďata se líhla od 87. dne v teplotě 28 °C a od 91. dne v teplotě 25 °C. Do počátku května se vylíhla všechna mláďata. Měřila 82 - 108 mm (L 40 - 53 mm). Proti jiným druhům byla během odchovu dosti citlivá. Další snůška samice proběhla 4. 5. 1994, 67 vajec včetně zjevně 4 neoplozených. Inkubace ve vermikulitu a perlitu při 25 °C. Opět se vejce v perlitu silněji “potila”. Mláďata se líhla po 86 - 90 dnech, ale pouze z vermikulitu, všechna mláďata v perlitu uhynula těsně před líhnutím. Mohlo to způsobit dvoudenní zvýšení teploty na 30 °C, kterému ovšem byla vystavena i vejce ve vermikulitu. Odchov mláďat probíhal v malých teráriích (20 x 30 x 30 cm) po 6 mláďatech při teplotě nejvýše 28 °C. Rozdělení do individuálních terárií je nutné provést ve věku 6 - 7 měsíců. Za 8 měsíců dosáhla celkové délky kolem 28 cm a pohlavní dospělost se dostavuje asi po 18 měsících.
© Česká společnost pro teraristiku a herpetologii v Praze, 2000
Všechna práva vyhrazena. Přetisk v každé formě je dovolen jen s písemným svolením Společnosti.